Hypnoporod aneb Jak se rodí láska

Princip této metody je vlastně jednoduchý: uvolnit své tělo a mysl do takové míry, aby porod nebyl nepříjemnou a nebezpečnou záležitostí ani pro jednoho z hlavních aktérů, maminku ani její miminko. Jak se to ale dělá? Jakou roli v tom hraje náš mozek? Co s tím má co dělat sledování videopříspěvků a kde se v tom všem má najít partner rodící ženy? Nejenom na tyto otázky odpovídala Michaela Klementová, lektorka metody HypnoPorod®, v Čechách dosud jediná certifikovaná od samotné zakladatelky metody.

Souvisí metoda HypnoPorodu s hypnózou? Její název by k tomu odkazoval.

Ano. Hypnóza je, pro tento případ velmi zjednodušeně řečeno, hluboká relaxace. Je podobná jakémukoliv uvolnění, jaké je nám příjemné a máme ho rádi. Konkrétněji to je přímo autohypnóza – maminka si sama navodí stav uvolnění, a to jen do takové míry, do které si sama sobě dovolí. Hypnóza neboli relaxace totiž umožňuje neokortexu, šedé kůře mozkové, aby se upozadil, a tím mohl pracovat náš savčí mozek. Tato část mozku je prehistoricky nejstarší a má na starosti naše instinkty. Díky tomuto starému mozku naše tělo instinktivně „ví“, co má udělat – když mu do toho právě neokortex svou logikou a rozumem nemluví. Pokud tedy nastávající maminka nebo už rodící žena takto hluboce relaxuje, její neokortex zůstává v klidu a ona nechává pracovat své tělo, které ví velmi dobře, jak porodit dítě.

Vědci, fyzikové a novátoři se při vzniku nových teorií, metod či materiálů často inspirují v samotné přírodě. Například funkce membrán dala vzniknout řaně nepromokavých materiálů sportovního oblečení. Vznikla podobně i metoda HypnoPorod – tedy pozorováním už existujících situací v přírodě?

Ano, dalo by se to tak říct, bylo to pozorování přirozenosti ale i nepřirozenosti. Metoda je založena na učení anglického lékaře Grantly Dick-Reada z přelomu 19. a 20. století, který během své lékařské praxe zažíval v tamějších porodnicích stále stejný scénář: rodící ženy, které do nich tehdy přijížděly, křičely bolestí, byly vystresované, nevěděly, co je čeká, a dožadovaly se farmakologické úlevy od bolesti. Nechávaly se uspat a miminko z nich lékaři vyjmuli přístroji. Taková byla tehdy standardní porodní praxe.

Přesto se mu ale párkrát podařilo přijít k porodu, během kterého maminka rodila doma nebo za války na venkově venku v přírodě. Tady máme tu přirozenost. A on nevěřil svým očím: maminka nekřičela bolestí, vypadala, že ji asi nic moc nebolí, ale že pouze klidně dýchá a v jednom okamžiku miminko vyjde z jejího těla ven. Celý porod byl přirozený a plynulý. Když měl takových případů víc, nedalo mu to a začal tento fenomén zkoumat podrobněji. Výsledkem jeho zkoumání je takzvaný syndrom strachu, napětí a bolesti.

Co to je?

Je to studie popisující, jak funguje náš mozek a jak se do našeho těla vyplavují buď hormony lásky a radosti, oxytocin a endorfiny, nebo katecholaminy a kortizol, tedy hormony stresové. Právě ony způsobují v těle napětí a následně i fyzickou bolest.

HypnoPorod tedy vychází z Dick-Readova učení o základním fungování našeho mozku, ucelenou metodu z něj ale udělala až Američanka Marie Monganová, která ji do současné podoby vypracovala pro svou vlastní dceru a vnoučka. Její příběh je také zajímavý: Marie Monganová má čtyři děti, u žádného z nich se jí ale bohužel nepoštěstilo, také zásluhou tehdejší lékařské „péči“ v porodnici, dosáhnout celého hypnoporodu s následným bondingem (způsob šetrného nakládání s novorozencem okamžitě po porodu upevňující vazbu mezi matkou a dítětem, pozn.red.). Stalo se tak ale při porodu jejího vnoučka. A protože se tato metoda osvědčila i u dalších dvou přítelkyň dcery Marie Monganové, rozhodla se tuto metodu „pustit do světa“.

Kolem porodu koluje celá řada mýtů. Jakých a jak se s nimi tato metoda dokáže vypořádat?

Jsem ráda, že se na ně ptáte! Mýtů je totiž spousta, už jenom to, jak porod vnímáme a v jaké souvislosti to slovo používáme: „To byla fuška, to byl teda porod….To bylo šílené!“ Je tedy jasně vidět, že porod máme spojený jak s velkou námahou, tak také se stresem, s bolestí a s riziky. Ale nebylo tomu tak vždycky: v dávných dobách byly ženy-matky vnímány jako bohyně, vzpomeňme si na sošku věstonické Venuše…., která ve skutečnosti nebyla bohyně, ale obyčejná „mamka“ se silnými boky a velkými ňadry, tedy jasnými symboly ženství a plodnosti.

„Mýtů je spousta, už jenom to, jak porod vnímáme a v jaké souvislosti to slovo používáme: ,To byla fuška, to byl teda porod….To bylo šílené!´“

Jak spolu souvisí žena-matka – a bohyně?

Lidé tehdy nevěděli, jak funguje lidské tělo, jak probíhá proces oplodnění a co všechno se v lidském, potažmo ženském těle děje.A tak se zkrátka domnívali, že když žena otěhotní, tak že se vlastně rozhodla od božství přijmout nového člověka a přivést ho na svět. Mysleli si tak, že je bohyně a vládne nadpřirozenými schopnostmi. Proto byly ženy, nastávající maminky obzvlášť, velmi uctívané, a to po dobu celého těhotenství. Jakmile nadešel čas porodu, přistupovalo se k němu jako k oslavě života: postavili kolem maminky nějaký altánek, který symbolizoval chrám, tančili a radovali se a čekali, až se miminko narodí. V tomto přístupu tedy nebylo vůbec nic, co by odkazovalo na strach nebo bolest.

Tento přístup „bolesti a strachu“ si lidé osvojili až postupně. Svou roli v tom hraje i to, jak jsme my, ženy od útlého věku vystavovány tomu, jak se o porodu mluví, v televizi i mezi ostatními ženami…. Odevšad totiž slýcháme příběhy, které v sobě mají nádech strachu a podtext, že je to událost nebezpečná a riskantní. V tom vyrůstáme, a když potom otěhotníme, tak už samy sebe připravujeme, že „to bude něco strašného“… Ještě jsme ho nezažily, a už máme předem předsudky, obavy a strach.

I s tím pracuje metoda HypnoPorod?

Ano, právě s tímto, protože se snažíme tyto předsudky, obavy a strachy ze své mysli odstranit a vzdělat maminku natolik, aby si byla jistá, jak funguje lidské tělo a čeho je schopno dosáhnout zcela samo. A to všechno proto, aby byla ochotná přijmout fakt, že porod je fyziologický proces jako každý jiný v našem těle a že ho zvládne lehce a přirozeně, jako cokoliv jiného.

Kořen strachu netřeba znát

Zmínila jste strach. Jakým způsobem s ním pracujete? Vizualizacemi? Jeho vyjádřením? Nebo prací s tělem?

První věc je, že maminky vzdělám. Dopřeju jim tolik informací, kolik je možné, aby si samy udělaly obrázek o tom, co je to vlastně porod. Jak funguje lidské tělo a co každé tělo potřebuje k tomu, aby porodilo dobře. Z toho si už každá žena logicky vyvodí, zda je nebo není schopná porodit sama.

Mluvíme o strachu ze samotného aktu porodu. Co když ale žena v sobě objeví, že její strach z porodu má vlastně kořen někde úplně jinde, například v jejím dětství nebo vztahu s její matkou?

Na to jsou potom hloubkové individuální relaxace, během kterých maminku slovně vedu a povzbuzuji v tom, aby si tyto bloky v sobě zpracovala. Nemusím vědět, jaké konkrétní bloky si maminka zpracovává, o to ani nejde. Jde o to, aby si je maminka zpracovala tak, aby se z nich stala čistá informace, která už ji ale nijak neomezuje.

Tyto vedené relaxace fungují proto, protože probíhají na hladině alfa, tedy na úrovni našeho podvědomí, ve kterém se skrývá hodně našich bloků, které nás v životě brzdí, aniž bychom o nich věděli.

Zmínila jste různé kořeny našich strachů. To je pravda. A my dokonce dost často ani nedokážeme identifikovat, odkud náš strach pramení. Může to být strach ze zážitku našeho vlastního porodu; strach, že nezvládnu být dobrou matkou; že budu dělat věci, které jsem vždycky odsuzovala a dělat nechtěla. Tatínkové mohou mít strach, že nezvládnou zabezpečit rodinu, do které brzy přibude nový člen… Strachy, které v takto cílených relaxacích řešíme, se tedy netýkají pouze samotného porodu, ale všeho, co souvisí s novou rolí rodiče a novou životní situací, která skrze porod do našeho života přichází.

„Strachy, které v takto cílených relaxacích řešíme, se tedy netýkají pouze samotného porodu, ale všeho, co souvisí s novou rolí rodiče a novou životní situací, která skrze porod do našeho života přichází.“

Hodně jsme mluvily o relaxacích. Ty jsou koneckonců jedním ze zákadních pilířů celé metody. Jaké jsou ty další?

Relaxace jsou skutečně prvním pilířem a mají mnoho úrovní, od těch jemných, které jsou spíše příjemným uklidněním a uvolněním, jako jsme „ochutnaly“ na dnešní přednášce, až po ty skutečně hloubkové. Mimochodem tento stav hlubokého uvolnění až do hladiny alfa je rodicí ženě naprosto přirozený; v okamžiku porodu se totiž žena v tomto stavu ocitá samovolně (pokud k tomu má vhodné podmínky, pozn.red.). Ale tím, že tento stav pravidelně procvičujeme, může se do něj dostat daleko rychleji.

Druhým pilířem jsou afirmace. Několika konkrétním se věnujeme na kurzu a pak maminkám dávám vzor, podle kterého si mohou vytvořit své vlastní afirmace, které ony samy potřebují pro svou vlastní životní situaci. Tyto afirmace mohou maminku provázet celé těhotenství, třeba tím, že je má pověšené v koupelně na zrcadle, nebo tím, že je má nahrané ve zvukové formě a pouští si je během porodu.

Třetím pilířem je vizualizace. Náš mozek totiž zpracovává informace všemi smysly, a tak je zapotřebí pokrýt i smysl zrakový. Proto máme v kurzu spoustu videí a dalších nejrůznějších materiálů, kde se maminka může dívat na to, jak hezky může také porod proběhnout. Maminka se učí vizualizovat, jak se její tělo otevírá, což jí může velmi pomoci během otevírací a následně vypuzovací fáze porodu.

Čtvrtým pilířem je dech. Zde bych ráda připomněla, že každá žena instinktivně ví, jak správně dýchat. Proto ženám ani nedoporučuji poslouchat jakékoliv návody dýchání. Protože každé tělo dýchá tak, jak právě potřebuje, a to nejlépe ví sama maminka. Jediné, co doporučuji, je, aby dýchala do porodních vln, které přicházejí. Tím si sama sobě bude velmi pomáhat.

Posledním pilířem je pak zpracování strachů a obav, o kterém jsme už mluvily. Cílem je, aby se maminka v okamžiku porodu mohla zabývat skutečně jen tím, co je v daný okamžik přítomné, a nemusela řešit minulost, která by mohla v podobě bloků a strachů vyplout z jejího podvědomí.

Metodu HypnoPorodu tedy nabízíte ženám formou kurzů předporodní přípravy. Kdy se do něj mohou ženy přihlásit?

Kdykoliv, to záleží čistě na ženě samotné, ale platí „čím dřív, tím líp“. Protože mají delší časový úsek na procvičování. Nejzazší hranici vidím pět týdnů před termínem porodu.

Proč právě pět týdnů?

Celý kurz je rozložený do několika dní, mezi kterými nechávám záměrně týden až dva odstup, aby mohly maminky procvičovat konkrétní cvičení. Na každém setkání, kdy se s maminkami vidíme, totiž postupujeme hlouběji a hlouběji, a tak je dobré, aby to maminka, respektive její podvědomí zvládlo. Čím více cvičí, tím je schopna těchto hloubek dosáhnout rychleji. Mozek je sval jako každý jiný a pravidelným cvičením uvolňování a relaxace je maminka schopná dosáhnout výsledku daleko rychleji.

„Mozek je sval jako každý jiný a pravidelným cvičením uvolňování a relaxace je maminka schopná dosáhnout výsledku daleko rychleji.“

Tato pozvolná příprava je mi na vašem přístupu velmi sympatická, protože má svůj smysl. Jak vy sama říkáte, maratonští běžci se na svůj výkon také připravují pozvolna, ale systematicky.

Přesně tak. Když má člověk nějaký cíl a připravuje se na něj, tak také ví, že ho čekají určité kroky, které musí splnit. Jeden za druhým a postupně; nelze zkrátka přijít a za týden umět všechno. Je potřeba tomu dát čas. Porod je stejná situace. A tím, že má maminka na přípravu skutečně čas, nabývá sebedůvěry! Protože sama na sobě týden od týdne vidí pokroky, vidí, že to funguje a že je schopná dosáhnout stále hlubšího uvolnění a stavu relaxace, a to rychleji, než když začala.

Opakovaně se mi ale osvědčilo tuto metodu použít také v okamžiku jakéhokoliv psychického rozrušení, kterému je nastávající maminka vystavena. Nemusí jí „sednout“ informace od jejího lékaře při běžné kontrole nebo jak se k ní někdo zachová… Když si pak doma pustí relaxaci a dokáže se uvolnit, sama na sobě vidí, že to skutečně pomáhá a funguje. Proto je důležité tuto zkušenost udělat předem a ujistit se v tom, že to, co dělá, je dobré a má svůj smysl.

„Tatínkům dodáváme pevnou půdu pod nohama“

Na kurzy předporodní přípravy věnované technikám HypnoPorodu zvete i partnera nastávající maminky. Koneckonců je také zahrnut v ceně za kurz. Co se tedy na něm naučí a dozví?

Především základní informace o tom, co to je a jak funguje lidské tělo a jak probíhá samotný proces porodu. Tento popis se mu snažím dát hodně detailně podle jednotlivých fází porodu, od prvních kontrakcí přes prasknutí plodové vody až k fázi otevírací a následně vypuzovací, aby skutečně věděl, co je v tu chvíli vhodné dělat nebo nedělat.

Hodně se pak věnujeme tomu, jakým způsobem být své partnerce oporou. Jak a podle jakých jejích signálů poznat, co právě potřebuje, a co udělat, aby se cítila v bezpečném prostoru, a mohla se tak plně soustředit pouze na porod jejich dítěte a na nic jiného. Nastávající tatínkové tak ode mě dostanou manuál, co všechno může jejich partnerka považovat v danou chvíli za přínosné a co by jí mohli nabídnout. Například několik metod a relaxací, jak své partnerce pomoci dostat se do hlubší relaxace, pokud si to situace vyžádá. Také se naučí jemnou masáž, která ženě napomůže vylučovat z těla endorfiny, tolik potřebné pro uvolnění a utlumení bolesti.

Tím vším jim tedy dodáváme odvahu, že to zvládnou, protože budou vědět, co se děje s miminkem a s maminkou. Díky tomu mohou mít pevnou půdu pod nohama a stát si za svým, pokud by bylo potřeba říct ano, nebo ne na případný nabízený lékařský zákrok.

Jste tedy zastánkyně toho, aby žena měla při porodu s sebou doprovod, ať už svého partnera nebo kohokoliv jiného – dulu, kamarádku… Proč je to podle vás důležité?

Když si představíme maminku, která rodí a která potřebuje být plně naladěná na své tělo a své miminko, tak je absolutně nemyslitelné, aby současně při tom přemýšlela o světě kolem sebe, co se kolem ní děje; aby odpovídala na dotazy lékařů nebo aby řešila, jestli chce zatáhnout závěsy nebo jestli chce napít. Taková žena by vedle sebe potřebovala někoho, kdo odezírá její potřeby a kdo, řekněme, splní všechno, co jí na očích vidí. Jak jsem zmínila, to je také to, co na kurzu předporodní přípravy učím především partnery maminek.

Je jedno, kdo ženu při porodu doprovází, ale nejdůležitější je, aby k němu měla naprostou důvěru. Jedině tak totiž může zůstat nenarušená její intimita, kterou k porodu potřebuje.

Co dobrého přináší metoda HypnoPorodu ženě – mamince už víme. Co dobrého přináší jejímu dítěti?

To samé, co mamince, protože s ní sdílí nejenom tělo, placentu a krev, ale i všechny její emoce. Když je tedy maminka uvolněná, zklidněná a zrelaxovaná a věnuje každý den trochu času sama sobě, věnuje ho tím i svému miminku. A to najednou začne vnímat, že se na něj maminka chystá a připravuje. Začne cítit, že je očekávané a že je tedy správně, že se narodí do tohoto světa, kde je už pro něj předem připravené místo.

V čem jsou tedy hypnomiminka jiná oproti běžným miminkům?

Základní rozdíl mezi nimi je ten, že hypnomiminka jsou na porod připravenější. Hypnomiminko ví, že ho něco čeká. Nemusí vědět, jak náročné to bude, ale okamžitě po porodu, jakmile je přiloženo mamince na hruď, tak ví, že je všechno správně a že je všechno tak, jak má být. Slyší tlukot srdce, který zná z dob v bříšku, a stejně tak je pro něj známý i hlas maminky. A takto klidně probíhá nejenom bonding, jak ho zde popisujji, ale i proces samotného porodu.

Maminka tím, jak pracuje na svém uvolnění a zklidnění nezažívá žádný stres, a tím ho nezažívá ani její miminko. Proto pro něj porod není stresující záležitostí, ani svět samotný, na který přichází. Miminka, která se narodí hypnoporodem, jsou vyklidněná, mají doširoka otevřená očička, velmi aktivně navazují kontakt a jsou ohromně komunikativní. Jsou zvědavá, jak vypadá maminka i tatínek, kterého celou dobu slyšeli. Nejsou příliš spavá… Děti, které se narodí lékařským zásahem a velmi často za přítomnosti farmak utlumujících bolest, jsou totiž také utlumená a nemají příliš možností ihned po porodu navazovat kontakt s okolním světem. Činnost mozku takových dětí je výrazně utlumená a ony samy jsou daleko spavější a nechtějí pít.

„ Miminka, která se narodí hypnoporodem, jsou vyklidněná, mají doširoka otevřená očička, velmi aktivně navazují kontakt a jsou ohromně komunikativní.“

Také se může stát, že hypnomiminka, pokud přijdou na svět v tomto poklidném režimu, se narodí a spinkají… Mám k dispozici spoustu videí, která to dokládají; miminka se narodí, spí, maminka je drží v náručí – a čeká, až se miminko samo probudí… Okamžik porodu je tedy pro dítě zážitek buď pozitivní, nebo si troufám říct, negativní, pokud přichází na svět ve stresu nebo porodem vyžadující lékařské zásahy.

Míšo, co Vás dovedlo k lektorování kurzu předporodní přípravy metodou HypnoPorod? Jaký je Váš osobní příběh?

Když se měl narodit náš syn Tobiáš, dnes mu je osm let, navštěvovali jsme kurzy předporodní přípravy, vybírali si svědomitě porodnici podle nejlepších referencí na internetu, načítali řadu knih a dostupných informací. Přesto porod samotný nedopadnul úplně dobře a podle našich přání a očekávání; Tobiášek je díkybohu zdravý, ale já to odnesla s doživotními následky. Podle vyjádření lékařů jsem už nikdy nemohla porodit dítě vaginálně, pouze císařským řezem, a to navíc s velkým otazníkem, zda budu schopná dítě vůbec donosit… To mě neskutečně zasáhlo, spolu se zážitkem z porodu samotného, který jsem musela zpracovávat s pomocí psychologa, protože sama jsem ho zpracovat nedokázala.

Trvalo mi dalších pět let, než jsem se znovu rozhodla a odhodlala dát si znovu šanci, že přeci nejsem tak neschopná a že třeba zvládnu porodit miminko. Po své poslední zkušenosti jsem se o tuto problematiku zajímala ještě podrobněji a hledala jsem ještě víc a dál, nejenom v Čechách. Tak jsem objevila metodu HypnoPorodu a začali jsme s manželem jezdit na kurzy; můj muž v tom byl velmi ochotný a přístupný a velmi mě v tom podpořil, bez něj bych to nedala. Po absolvování kurzu jsme hledali vhodnou nemocnici, ale ani to nebylo snadné; navštívila jsem celou řadu odborníků po celé republice, dokonce i v Anglii, ale všichni se shodovali a od vaginálního porodu mě zrazovali.

To bylo asi velmi náročné na psychiku. Žádná podpora od odborníků…

Velmi náročné. Ale já se nechtěla vzdát, ne kvůli sobě, ale kvůli svému dítěti. Říkala jsem si, že moje miminko si zkrátka nezaslouží přijít na svět jinak, než jak očekává – jenom proto, že moje tělo je „nefunkční“. Přišlo mi to velmi nefér vůči miminku. Takže jsem se nedala a zařekla se, že musíme najít něco, jak to půjde!

A dopadlo to nádherně. Podařilo se nám najít porodnici v sousedním Rakousku, která podporuje HypnoPorody, a u svého porodu jsem měla přímo porodní asistentku, která v této porodnici má smlouvu, takže se jí tam dostávalo od všech přítomných náležitého respektu. Dělali jsme všechno tak, jak HypnoPorod učí … a naprosto úžasným HypnoPorodem se nám narodila Valentýnka. To byl pro mě velmi léčivý a povzbuzující okamžik, i proto, že jsem sama na vlastní kůži a po všech peripetiích prožila, že každá žena je schopná porodit své dítě.

ptala se: Kateřina Komorádová

Michaela Klementová

Jediná certifikovaná lektorka metody HypnoPorod® (HypnoBirthing®) v Čechách podle zakladatelky metody Marie Monganové. Kurzy předporodní přípravy této metody vede v Pardubicích, Praze, Brně, po domluvě i na jiných místech ČR.

www.hypno-porod.cz

 

motto:

„Nejde jen o to, že chceme dosáhnout snadného porodu bez rizika zranění matky či dítěte, musíme se dostat dál. Musíme pochopit, že porod není jen fyzický, ale také duchovní úspěch…

Narození dítěte je dokonalým završením lidské lásky.“

Grantly Dick-Read, anglický lékař a porodník

 

Tip na další četbu:

G.Dick-Read: Childbirth without Fear (Pinter & Martin Ltd., London, 2005)

Michel Odent: Znovuzrozený porod (Argo, 1995, 2011)

David Chamberlain: Fascinující mysl novorozeného dítěte (Beta – Pavel Dobrovský, 2013)

Thomas Verny: The Secret Life of the Unborn Child (Simon & Schuster, 1981)

Jean Liedloffová: Koncept kontinua (DharmaGaia, Praha, 2007)