Kojení aneb Následuj svou přirozenost – 2. díl

Mýty v kojení
Ve druhé části rozhovoru s Katy Šrubařovou, dvojnásobnou maminkou, lektorkou, laktační poradkyní a průvodkyní, se zaměřujeme na mýty v kojení. Jeden by neřekl, kolik se jich posbírá. S kolika z nich jste se setkaly i vy?

Individuální přístup je základem, i v tématu kojení. Žádná paušalizace, žádná „strojová výroba“. Protože právě tak vznikají mýty. Jaké jsou ty nejčastější panující kolem kojení?
Jedním z mýtů je, že bradavky jsou „špatné“, „nevyhovující“ a „nevhodné“. Zpravidla nejsou, jen velmi výjimečně. Miminko se totiž nepřisává na samotnou bradavku, ale na celý dvorec! Ten potřebuje dobře uchopit – nikoliv samotnou bradavku. Je to zpravidla jenom otázka času a trpělivosti. Nemusíme tedy hned sahat po plastových kloboučcích.
Častým mýtem bývá časování kojení. Dvacet minut z jednoho prsu, deset minut z druhého, pak dítě od prsu odstranit a dát mu za dvě a půl hodiny znovu… Takhle nevypadá kojení podle potřeby dítěte. Navíc každé dítě je jiné a i mléko je pokaždé jiné a každé si jinak rychle vezme, co a kolik potřebuje. Kojení není o stopkách a váhách. Pro mě je kojení okamžikem, ve kterém se znovu spojuje přestřižená pupeční šňůra mezi maminkou a jejím dítětem. V tu chvíli se v obou tělech rozlévají správné hormony a dítě se cítí v bezpečí a ví, co má dělat. Kdežto když jdeme cestou časování, tak přístroji zvenčí těžko odhadneme, jestli to dítěti stačilo nebo nestačilo, na prsou nejsou rysky: dvacet mililitrů, padesát… Dobře, nevíme – tak použijeme další přístroj a dítě si zvážíme. Co tím ale ve skutečnosti měříme?! Čísla nemusí vypovídat o reálném prospívání dítěte.
„Dvacet minut z jednoho prsu, deset minut z druhého, pak dítě od prsu odstranit a dát mu za dvě a půl hodiny znovu…. Takhle nevypadá kojení podle potřeby dítěte.“

Další zbytečnou obavou, ale přesto velmi rozšířenou, zvlášť v porodnicích je, že při kojení kůže na kůži dítě prochladne. Vždyť není nic snazšího než mu zádíčka přikrýt. Nebo že maminka nesmí mít dítě u sebe v posteli, pokud ho zrovna nekojí, protože by jí mohlo spadnout z postele. Já rozumím, že mohou mít za sebou špatné zkušenosti, například žena po císařském řezu se může hůř hýbat, ale jsem přesvědčená o tom, že správná cesta je pomoci ženě mít miminko víc u sebe. Tam, kde se na začátku investuje do kojení, se všechno mnohanásobně vrátí.
Naštěstí každá žena, která chce mít dítě u sebe i v porodnici, může úplně normálně nabídnout zdravotníkům, že z nich sejme tíhu odpovědnosti tím, že podepíše negativní reverz. Úplně stejně, jako jsme dnes zvyklé podepisovat, že si u porodu nepřejeme zbytečné použití oxytocinu.

Co třeba poloha při kojení? Je to také mýtus?
Je pravda, že mezi ženami někdy panuje představa, že musí kojit předkloněné, aby dítěti lépe teklo mléko do pusinky. Tak takhle to skutečně nefunguje… Spouštěcí reflex aktivuje uvolňování mléka a to prostě teče. Pokud je dítě správně přisáté, tak stíhá proud mléka pojímat a může být kojeno téměř v jakékoliv poloze.

Na přednášce jste zmínila zajímavý názor, a sice vertikální polohu.
Horizontální poloha může být pro spoustu dětí v pohodě, pro některé nejlepší možná. Nicméně to je poloha, ve které to jsme hlavně my, kdo má situaci pod kontrolou. A proč ne. Jsou ale děti, kterým tato poloha úplně nevyhovuje, a já jsem ze své praxe přesvědčená, že by jim i mnohým ženám víc vyhovovala taková, ve které je miminko vertikálněji a často proto mnohem aktivnější. Nesouhlasím však ani s názorem, že tzv. „savčí“ poloha sama o sobě zaručí kvalitní kojení a není nutné nic jiného dělat, než dnem a nocí čekat, než se miminko přisaje. To je jen další mýtus o kojení: že poloha spraví všechno. To si nemyslím; zároveň ale souhlasím s tím, že poloha, ve které miminko víc leží na těle svojí matky a ve které se může dobře opřít o svoje ruce, aby mohlo samo pusinkou hledat bradavku a aktivně si nasát prs, je často příznivější. I z hlediska refluxu, o kterém se dnes hodně mluví (samovolné a opakované navracení obsahu žaludku zpět do jícnu, někdy až do úst, pozn.red.), pomáhá, když je děťátko hlavičkou trochu výš.
Pokud jsou děti vertikalizovanější, během kojení tak rychle neusínají, pokud je to pro ně typické. A navíc to je poloha, ve které děti k prsu už samy přirozeně přistupují s drobným záklonem, který je pro správné uchopení bradavky důležitý. Zatímco když děti k prsu „přikládáme“, klasicky horizontálně, musíme si správný úhel pohlídat.
Ale někdy toto přikládání má své opodstatnění a může ženám vyhovovat. Třeba pokud má podrážděné a bolavé bradavky a potřebuje, aby miminko otevřelo pusinku a ona mu do ní bradavku sama vsunula. Na druhou stranu také existují ženy, které zjistí pravý opak: že během vertikálnější polohy je dosud bolestivé bradavky nebolí.
„ Souhlasím, že poloha, ve které miminko víc leží na těle svojí matky a ve které se může dobře opřít o svoje ruce, aby mohlo samo pusinkou hledat bradavku a aktivně si nasát prs, bývá příznivější.“

Vertikálnější poloha během kojení tedy podpoří dítě v jeho přirozených reflexech, jako je aktivní nasátí prsu a záklon hlavičky. Jaké další pozitivní následky ještě má?
Pro dítě ještě to, že i z hlediska přirozené gravitace se mu podaří mnohem lépe přimknout rtíky k prsu, než když leží na zádíčkách na kojícím polštáři pod ženou, která se nad ním naklání a je samo vlastní vahou taženo k zemi. Tehdy v podstatě visí na prsu a o to víc ho k němu musíme přidržovat rukou. Ono se to nezdá, ale vydržet v téhle poloze dlouho je celkem namáhavé. A tak když už v ní kojíme, tak si alespoň podepřeme ruku, třeba takhle. (Katy si opírá kotník levé nohy o pravé koleno a o levé stehno si během ukázky imaginárního kojení v horizontální poloze opře loket, na kterém drží miminko).
Ve vertikálnější poloze se žena najednou může opřít. Tím může uvolnit ramena… a tím uvolní i prsa… Čímž může výrazně poklesnout i bolestivost kojení, která není způsobena poraněnými bradavkami, ale napětím v prsou. Najednou během kojení vnímáme život – a ne, že se to „dá vydržet…“
A pak se u nás traduje ještě jeden velmi rozšířený mýtus, a sice, že když má dítě hlad, tak pláče.

To není pravda?
Může být, ale pláč je v takovém případě pozdním signálem hladu. To už je naštvané dítě, které má opravdu hlad. Představte si sami sebe, jak vám asi musí být, když hlady už i brečíte…

Jak má tedy žena poznat, zvlášť pokud je to její první zkušenost, tedy prvorodička, že dětský pláč by mohl signalizovat hlad, a ne mokro v plínce?
To bude asi i každé dítě signalizovat jinak. Jednak pomůže dítě vnímat, pozorovat. Být s ním, mít ho ve své blízkosti, v náručí nebo třeba v šátku, v noci ho mít u sebe v posteli nebo na přisunuté postýlce vedle vlastní postele. V takovém případě se bude ženě o dítko i lépe pečovat ve smyslu, že si ho k sobě jenom přitáhne a nebude muset vstávat nebo dokonce jít do jiné místnosti… A také bude mnohem snáz reagovat, když se dítě začne vrtět a třeba by se napilo. A pak, žádný učený z nebe nespadl, správně číst signály miminka musíme neustále zkoušet a nebát se experimentovat.
Zpravidla ale platí, že děti při potřebě kojení otevírají pusinku; otáčejí se za zdrojem toho, co se jim dotkne tvářičky – hledají bradavku; dávají si ručičky nebo pěstičky do pusinky. Začnou pomlaskávat nebo jemně kňourkat. Nikomu ale nemohu slíbit, že přesně tímhle kňourkáním dítě signalizuje, že chce pít a ne čůrat. Ta dvojice si to musí spolu najít. A když se dítě normálně přisává, tak říkám: nebát se to zkoušet. Když to holt nebude hlad nebo jiná potřeba být na prsu, tak na něm to dítě nebude.
Jsou děti, které prs přijmou ochotně vždycky a je jim jedno, jestli mají mokro v plínce nebo ne. A naopak samozřejmě existují děti, které se probudí, a i když mají hlad, tak ze všeho nejdřív skutečně potřebují přebalit, protože by se s mokrou plínkou zkrátka nenakojily. Neexistuje tedy jediná správná, pravdivá cesta pro všechny.

A nebát se s dítětem experimentovat, to se mi zdá celkem trefné.
A bude to ještě těžší (smích); s novorozencem je to vlastně ještě docela snadné. Vždyť miminka chtějí jenom pár věcí; spát, přebalit nebo je nechat někde vyčůrat, napít, bezpečí a lásku – a pak třeba i houpat. Takže máme pár možností, na prstech jedné, maximálně dvou rukou bychom je spočítali, které zkoušíme pořád dokola. Když ale máme dvouleté, tříleté dítě, které se vzteká, tak je někdy mnohem těžší přijít na to, co to dítě potřebuje. Jsou to docela malé výzvy, které nám život dává na začátku s novorozencem.
Ale ono to stačí, zvlášť když je to všechno úplně nové! V jediném okamžiku se život převrátí o sto osmdesát stupňů. Ze dne, kdy jsme věděly, co budeme dělat za pět minut, se najednou ocitneme v divném bezčasí, ve kterém bychom měly spočinout a naslouchat, co naše dítě a co my v tom. Rozumím i tomu, jak je pro mnoho z nás těžké a mnohdy i nemožné najednou ztratit řád a rytmus. Protože současně pro zachování zdravého rozumu v rodině je zapotřebí nějaký ten řád udržet. Ale pro kojení bývá lepší trocha chaosu.
A tak prostě vážíme, co je důležitější. Nechci být laktační poradkyně, která nastolí, že „teď to bude takhle a takhle.“ Podle mě je daleko důležitější ženě naslouchat, co chce i ona sama. Každá můžeme jít jen svým tempem, jen pomalinku rozšiřovat hranice naší komfortní zóny. Existují i ženy, které si vlastně podvědomě tak trochu přejí, aby to nešlo. A já je nemůžu nutit do toho, aby kojily. Mnohdy se tak při osobním setkání naťukne něco, co laktační poradkyně není úplně kompetentní řešit. Pro mě osobně je právě tohle důvod, proč se dál vzdělávám; abych ženám v takové situaci mohla poskytnout třeba krizovou intervenci či další podporu.

Je pravda, že narozením miminka se život obrací vzhůru nohama, a to všem. Možná o to důležitější je, aby žena účelně pečovala i sama o sebe. Můžete nám, ženám dát nějaké tipy?
Je docela nápomocné, když si pro první týdny samy dovolíme, abychom mohly být plně pro své miminko. A tím pádem si zařídíme nějakou péči o nás… Je rozhodně fajn, když žena nemusí hned uklízet a vařit. Vím, že to nejde vždycky, ale pokud to jenom trochu možné je, tak toho určitě využít. Jídlo se dá například uvařit ve větší míře a zamrazit do mrazáku. Nebo poprosit nějakou svou kamarádku, pověřit tím novopečenou babičku.
Je určitě dobré jít si s miminkem přes den lehnout, pokud je žena unavená. A i děti mnohdy lépe usnou, když vedle nich ležíme a spíme. Určitě prospěje dobrá a kvalitní strava, dobře se najíst a dostatečně pít. Tak, jak jsme zvyklé zdravě jíst. A taky je fajn občas se zastavit a uvědomit si, že dýcháme. Že jsme ženy. Usmát se na svého partnera, trochu se protáhnout. Pustit si hudbu, meditovat, jít se projít. Naše tělo nám může velmi dobře pomoci, když o něj budeme pečovat.
A pečovat o své tělo, to je možné i během kojení, už jenom tím, že se pohodlně posadíme, opřeme, zklidníme se a jsme plně přítomné jenom pro tu chvíli kojení. Když přestaneme neustále přemýšlet a analyzovat, co jsme kdy a kde udělaly špatně, a když se trochu víc odevzdáme našemu tělu, které nás vede, tak to může hodně pomoci. Nebojme se hledat tu svou cestu pro nás a naše miminko.

ptala se Kateřina Komorádová

Katy Šrubařová
Lektorka vědomé a aktivní přípravy na mateřství a rodičovství a také zkušená laktační a šátkovací poradkyně, průvodkyně a podpora životem s dětmi i bez nich. Pořádá kurzy předporodní přípravy, nošení dětí, kojení a bezplenkové metody. Oblast svého zájmu a služeb rozšiřuje o psychoterapeutický přístup Biosyntéza, který v současnosti studuje.
www.bytsiblizko.cz

Pro inspiraci:
  http://ibconline.ca/multilanguagebreastfeedinghelp/videa-v-slovencine/– poloha, ve které se dá přisávání dobře kontrolovat, brada v prsu, záklon hlavičky
https://www.youtube.com/watch?v=Zln0LTkejIs – hluboké přisátí se záklonem hlavičky jako prevence mj. bolavých bradavek
TIP pro videa na youtube: zadejte „breast crawl“ nebo „samopřisátí“
http://i2.wp.com/www.prostespolu.cz/wp-content/uploads/2015/05/NBBryannah3.jpg – pohodlná a přirozená poloha na kojení

Za poskytnuté odkazy děkuji Katy Šrubařové.