Kojení aneb Následuj svou přirozenost – 1. díl

„ Pro mě je kojení okamžikem, ve kterém se znovu spojuje přestřižená pupeční šňůra mezi maminkou a jejím dítětem. V tu chvíli se v obou tělech rozlévají ty správné hormony a dítě se cítí plně v bezpečí,“ říká Katy Šrubařová, maminka dvou dcer, lektorka vědomé a aktivní přípravy na mateřství a rodičovství a také zkušená laktační a šátkovací poradkyně. Tématu kojení byla zasvěcena její přednáška na Světovém týdnu respektu k porodu – a o kojení jsme si také povídaly.

„Žádné jiné téma než kojení mi není … vzdálenější,“ přiznávám se Katy hned na samém začátku našeho rozhovoru. „Je to zvláštní; všechno to povídání o porodu, jak ho prožít příjemně a uvolnit se, všechny informace o indukovaném porodu a jeho nevýhodách, o bondingu a kontaktním rodičovství, o samohlídání… Se vším se dokážu tak nějak vnitřně propojit, i když ani jedno není pro mě v současné chvíli aktuální. Jenom to téma kojení se mi zdá tak vzdálené – a nicneříkající.“
Jsem z toho nesvá.

„To se ale stává docela často. A nejenom tomu, kdo zatím nemá děti a nepředpokládá, že by to měl v nejbližší chvíli řešit. Podobný pocit, že je to vzdálené téma, mívají totiž i samy těhotné ženy,“ uklidňuje mě Katy. A tím také začal náš rozhovor.

„Ženy se připravují na porod, ale s kojením tak nějak počítají, že by mělo jít samo. Což by i v zásadě mělo jít samo, s tím souhlasím,“ říká Katy, „kdybychom ovšem měly k dispozici tak přirozené podmínky, aby to tak mohlo skutečně být. Nebo to ženy ani vůbec nenapadne;  tou hranicí, ke které všechny směřují, bývá porod…“
… a kojení z toho tak trochu vypadává. A přitom se na životě nově zrozené lidské bytosti podílí stejnou měrou jako porod sám.
Ale hezky od začátku:

Jaké ženy vyhledávají Vaši praxi a poradenství?
Vesměs to jsou dvě skupiny žen: jednak ženy, které přijdou na kurz o kojení, a to dost často jenom proto, že jim kamarádka nasadila brouka do hlavy: „Já jsem to tenkrát neřešila a stálo by za to si o tom něco poslechnout předem.“
Nebo to jsou maminky, kterým kojení neběží po porodu tak hladce, a tak přicházejí na individuální poradenství nebo na podpůrnou skupinu. Kde víceméně slýchám stejnou reakci: „Nikdo mi neřekl, jak se co dělá. Doufala jsem, že nám to řeknou v porodnici…“ Ano, v porodnicích informace dostaneme, ty se ale velmi často týkají intervalů kojení, vážení dítěte, kojení v zavinovačkách nebo jak používat kloboučky, pokud žena nemá „vhodné…“, ve velkých uvozovkách, „… bradavky“. Spousta informací o postupech, které ale spíše uškodí, než pomohou.

Která žena by si nepřála zažít krásný porod s bondingem, cítit svoje miminko na břiše, pomoci mu doplazit se k bradavce a pak nadšeně sledovat, jak saje. Jaká je však realita?
Jsou případy, kdy se všechno takhle krásně daří. A pak jsou třeba případy, kdy do tohoto procesu přijde někdo velmi agilní a bude dětem „pomáhat“ příliš proaktivním až násilným přikládáním k prsu. Přitom je dobré si uvědomit jednu věc: dítě možná potřebuje víc než jenom hodinku, dvě po porodu, aby se adaptovalo na nový život mimo dělohu. Musí si najednou zvyknout, že dýchá a že mu fungují střeva, vnímá jiné teplotní podmínky a zcela nový pocit zemské přitažlivosti… Pro spoustu dětí může být samotný porod docela náročný a ony by si po něm rády odpočinuly a třeba se i chvíli prospaly.
V dnešní době už sice víme o tom, že se dítě může k prsu přisát samo už po narození. Málo se už ale ví, že to také může trvat den, dva, než si dítě terén osahá a samo se přisaje. Nebo i s drobnou dopomocí, ale důležité je, aby během toho mohlo být aktivní!
„V dnešní době už sice víme o tom, že se dítě může k prsu přisát samo už po narození. Málo se už ale ví, že to také může trvat den, dva, než si dítě terén osahá a samo se přisaje.“

Teď se zeptám jako naprostý laik a bezdětná žena, nekojící: to je skutečně v pořádku, když je dítě den, dva úplně bez jídla?
Samozřejmě, že takový stav není ideální. Pokud se stane, že se miminko čtyři pět hodin nepřisává, tak je potřeba, aby žena sama začala, v poklidu a beze spěchu, po kapičkách odstříkávat kolostrum. To první zázračné a cenné mléko, které má. Když se pak miminko probudí a nepovede se mu přisát, tak mu ho může nabídnout, třeba na lžičce nebo přímo ze skleničky, kterou má po ruce a která může zůstat v pokojové teplotě. Alespoň pár kapek.
Pokud porod probíhal v pořádku a nebyl příliš vyčerpávající, dítě se narodí s velkou zásobou ještě z placenty a také v podkožním tuku za krkem. Takže hlad jako takový nemívá, i třeba dva dny. To ale neznamená, že nechceme, aby dostávalo nějakou tekutinu a všechny ty cenné látky, které v kolostru najdeme.

Zmínila jste pití přímo ze skleničky. Zvládne to i novorozenec?
Novorozené děti si dokáží mlíčko nabírat jazykem podobně jako kočka.. Když bude žena udržovat skleničku nahnutou tak, aby v ní měla vodorovnou hladinku, může se děťátko  krásně a s trochou cviku i rychle napít. Ono ale ze začátku klidně stačí, když miminko jenom olizuje bradavku, jak se snaží přisát, a žena mu stiskem prsu trochu kolostra vymáčkne. Protože chceme, aby se tohle dělo!

Ještě donedávna se kolostrum považovalo za bezcenné, a tedy nevyužívané. Kdyby ale bylo bezcenné, odporovalo by to samotné přírodě; ta totiž nikdy nedělá nic jen tak, bez důvodu.
Názor, že kolostrum „nic neobsahuje, a tak je zbytečné ho dítěti dávat“, se bohužel dozvídáme i v některých porodnicích ještě v současnosti. Protože oni za mléko považují až zralé mléko, které se objevuje až po kolostru, i třeba až třetí den po porodu, a to ještě jak u které maminky. Naštěstí už dnes víme, že kolostrum je naopak velmi cenné; obsahuje totiž nejenom všechny důležité látky povzbuzující imunitu miminka, ale i přírodní projímadlo, aby z něj mohla odejít smolka (obsah střev – první stolice nenarozeného miminka, pozn.red.) Takže má význam a je moc fajn, když miminko může kolostrum dostat.
A samozřejmě na to, že kolostrum někdo odebírá, reaguje i ženské tělo, které tak může snáze začít tvořit akorátní množství mléka. Dávat miminku kolostrum po kapkách a dávky postupně zvyšovat je vhodné i proto, že jeho maličký nezralý žaludek se může adaptovat na nové podmínky a postupně se zvětšovat.  Když mají děti možnost být u své mámy, tak je od přírody dobře vymyšlené a nastavené, že její prsa trpělivě hledají a skutečně se snaží přisát a v malých dávkách pít. Skvělé jsou na to právě ty první dva dny.

Takže doporučujete čekat?
Ano, dát tomu šanci. Nenasazovat hned plastové kloboučky jenom proto, aby dítě „už bylo na prsu“. Pokud se ale pořád nedaří, pak je potřeba situaci řešit naléhavěji, a tak se ženou hledáme vhodnou cestu, aby dítě mělo pokud možno mateřské mléko a aby podpůrné techniky směřovaly víc k přisátí než méně. Ukázkovým příkladem nevhodného postupu jsou právě plastové kloboučky či lahvičky se savičkami: s nimi se totiž dítě učí naprosto jiný způsob sání, který v okamžiku, kdy znovu zkoušíte přisátí k prsu, nefunguje. Což celému procesu kojení spíš škodí, než pomáhá.
„Příkladem jsou plastové kloboučky či lahvičky se savičkami: s nimi se totiž dítě učí naprosto jiný způsob sání, který v okamžiku, kdy znovu zkoušíte přisátí k prsu, nefunguje.“

Existují podmínky, ve kterých miminka podpoříme v přisátí k prsu?
To úplně nejdůležitější je kontakt s mámou, který když dokonce může být kůže na kůži, tak nabývá úplně jiných hodnot. Velmi názorně se to dá připodobnit k milostnému životu s naším partnerem, kdy ho cítíme jako svého spojence a je rozdíl, když se ho dotýkáme kůže na kůži, než když jsme oblečení. Pro novorozené miminko, které na sobě dosud nemělo vůbec nic, je jakékoliv oblečení, i když je z té nejjemnější biobavlny, veliká bariéra.
Přímý kontakt kůže na kůži je velmi podpůrná technika při kojení hlavně v začátcích, aby se kojení vůbec rozjelo. Stejně dobře ji ale můžeme použít i v případech, kdy se tvorba mléka z nějakého důvodu sníží. Pomáhá totiž dítěti využít jeho přirozených reflexů: dítě cítí samo sebe a to ho žene k tomu, co má dělat. A pak je také prokázané, že tento dotek a následná hormonální reakce u ženy zvyšuje produkci mléka víc, než kdyby odsávala. To je tedy první krok: mít své miminko u sebe, dát mu čas a věřit mu, že to zvládne. A také věřit sobě, že to zvládnu.

V úspěšném kojení tedy hraje roli i důvěra matky sama v sebe?
Sebedůvěra určitě prospívá. Ale já rozumím, že to není vždy snadné; jsme nervózní, jestli dítě dobře držíme, nebo že by už přeci mělo pít…, a tak je k tomu tak trochu tlačíme. Jenže to naopak může být kontraproduktivní. Mám pocit, že část dětí je vůči kojení rezistentní právě proto: že je v tom stres. Chce to čas.
Je to skutečně hodně náročné, pro samotnou ženu, ale i pro nás ostatní a pro společnost jako celek, podporovat ženy, kterým se dítě nechce přisát. To je totiž pro ženu jedna z nejhorších a nejtěžších zkušeností v životě… Velmi snadno tedy může začít ztrácet víru, že se to zlepší. Ale děje se to – když se vydrží a podmínky se nastaví tak, aby v nich mohlo dítě aktivně samo zkoušet, tak z toho všichni profitují. Někdy se mu dá pomáhat, samozřejmě, ale k tomu je dobré znát ten správný úhel pro přisátí, který stejně dítě ví samo, přirozeně. Abychom mu dokázaly pomoci, než mu spíš uškodily.
„Když se dítě nechce přisát, je to pro ženu jedna z nejhorších a nejtěžších zkušeností v životě… Velmi snadno tedy může začít ztrácet víru, že se to zlepší. Ale děje se to – když se vydrží a nastaví se vhodné podmínky.“

Všechno se to tedy stáčí k jedinému bodu: následovat přirozenost. Přirozenost během těhotenství, respektovat svoje potřeby a chutě, přirozenost v porodním procesu a přirozenost i v kojení. Dopřát dítěti jeho vlastní tempo a samy být trpělivé.
Určitě. Přirozenost je velký pomocník. Ačkoliv jsou situace, kdy bych rozhodně koukala, jak procesu trochu napomoci. Potkávám děti, kterým chvíli trvá, než se napijí, třeba když se ženě  kvůli zásahům při porodu nespustí mléko, nebo protože je v porodnici velký stres…  I to se někdy děje: v porodnici nic, napětí, ale jakmile žena překročí práh domova, tak se jí mléko spustí okamžitě.
Nebo jsou děti jako třeba holčička, kterou jsem měla v péči nedávno: nakojila se a pak spala a spala… čtyři hodiny, pět hodin. Pak se probudila, nadšeně se nakojila a pak zase spala a spala… Samozřejmě, že maminka řešila dilema: budit ji na kojení, nebo nebudit? Protože se přeci říká a protože to říkají všichni, že dítě se musí budit a po dvou, třech hodinách nakojit. Jenže když jsem tam s oběma byla, na vlastní oči jsem viděla, jak holčička krásně pije, a když jí maminka zkouší prso dát v době, kdy malá nechce, tak jak se na ni v tu chvíli dívá takovým tím pohledem „Mami, prosím tě….“ A je to prospívající nádherné miminko. Které by možná s jinou péčí bylo dávno buzené a nejspíš i dokrmované uměle, protože když se po dvou, třech hodinách nepřisaje, tak by mu někdo něco strčil do pusinky. Ale je to jeden případ z mnoha, je pravda, že většina dětí by se za tu dobu už napila, mnohé klidně i několikrát.

Zajímají Vás, jaké nejčastější mýty o kojení panují?
Přečtěte si druhý díl rozhovoru s Katy Šrubařovou. (prolink) V jeho závěru také naleznete odkazy na spoustu zajímavých inspirativních i instruktážních vidí.

ptala se Kateřina Komorádová

Katy Šrubařová
Lektorka vědomé a aktivní přípravy na mateřství a rodičovství a také zkušená laktační a šátkovací poradkyně, průvodkyně a podpora životem s dětmi i bez nich. Pořádá kurzy předporodní přípravy, nošení dětí, kojení a bezplenkové metody. Oblast svého zájmu a služeb rozšiřuje o psychoterapeutický přístup Biosyntéza, který v současnosti studuje. www.bytsiblizko.cz

Za poskytnuté odkazy děkuji Katy Šrubařové.