Správný čas porodu – 1. díl

40 týdnů aneb Každý porod má svůj čas

Je výpočet termínu porodu správný? Jaké faktory v něm hrají roli? Existuje něco jako „správný“ čas porodu? Je ultrazvuk skutečně jediné a vhodné řešení ke zjištění termínu? Co když ho zdravá žena odmítne, čemu bude čelit a na co se připravit? Povídali jsme si s dulou Ivanou Weissovou, která má vztah k porodnictví v genech.

Hlavního tématu letošního ročníku Světového týdne respektu k porodu „40 týdnů aneb Každý porod má svůj čas“ se ujala dula Ivana Weissová. Přednáška měla spád, od samého začátku až do konce, o praktické informace a tipy nebylo nouze a nechyběly ani údaje ze statistik a příběhy ze života a bohaté praxe této pražské a středočeské duly.

Jaký je rozdíl mezi porodní asistentkou a dulou?

Porodní asistentka je zdravotnice; má vysokoškolské vzdělání ve specializaci „porodní asistentka“. Je to odbornice na zdravé těhotenství, zdravý porod a péči o zdravou matku a novorozence po porodu. Naproti tomu dula je nezdravotnická profese. Je to speciálně vyškolená odbornice, která absolvovala kurzy nabízené profesními organizacemi sdružujícími duly v České republice. Její úloha spočívá v podporování ženy zejména po psychické, fyzické i emocionální stránce. Také jí může pomáhat s formulováním porodního plánu. Na rozdíl od porodní asistentky ale neposkytuje zdravotnické služby.

Jednoduše řečeno, porodní asistentka může porodit dítě a dula nikoliv?

Porodní asistentka může asistovat u porodu, porodit dítě může pouze tehdy, pokud je těhotná… ale jinak máte pravdu. Mezi základní kompetence porodní asistentky patří i vedení fyziologického porodu. I když zrovna tato oblast péče je v České republice omezována speciálními vyhláškami, které podmiňují účast porodní asistentky u porodu v nemocničním prostředí supervizí lékaře, aby ji proplácela zdravotní pojišťovna. Péče komunitní porodní asistentky u porodu v domácím prostředí, která je v mnoha jiných zemích běžně dostupnou volbou, je u nás v podstatě znemožněna podmínkami, které legislativa klade na místo, kde je služba poskytována. Naplňuje je pouze porodní sál v nemocnici. Proto v České republice prozatím neexistuje ani žádný porodní dům.

To je tedy velmi rozdílná situace, než s jakou se můžeme setkat v zemích na západ od nás.

Bohužel ano. Proto přiznat porodním asistentkám jejich kompetence je těžištěm současných aktivit, které v České republice probíhají ve snaze zlepšit a narovnat situaci v českém porodnictví. Protože pokud by se tak stalo, české porodnictví by se začalo samo uzdravovat.

V naší zemi byla tradice porodních asistentek historicky přerušena. Proto naše porodní asistentky nemají moc z čeho vycházet a musejí si to všechno znovu zbudovat samy. Na rozdíl od svých zahraničních kolegyň například v Německu nebo Holandsku.

Citace:
„V naší zemi byla tradice porodních asistentek historicky přerušena. Proto naše porodní asistentky nemají moc z čeho vycházet a musejí si to všechno znovu zbudovat samy.“

A přitom jedna z největších hodnot a přínosů porodní asistentky nebo duly pro matku je, že s ní tráví mnohem víc času, než žena, která je v péči gynekologa, pak se dostane do rukou porodníka, který o ní téměř ni neví, a v šestinedělí s ní spolupracuje ještě úplně někdo jiný. Pokud tedy vůbec…

To je pravda. Osobně právě tohle považuji za ten vůbec největší bonus péče porodní asistentky. Je to nejenom laskavost, se kterou ženy ke své práci přistupují, a jejich odbornost, ale zejména kontinuita a budování vzájemné důvěry a vazby. Protože ty mohou skutečně vzniknout až během společných a opakujících se setkání, na kterých se lidé obecně a v tomto případě nastávající maminka a porodní asistentka na sebe postupně ladí. Díky tomu porodní asistentka ženu postupně zná víc a víc a rozumí jí víc a víc, protože žena se porodní asistentce postupně otevírá. Tohle všechno může hrát velmi důležitou roli v hladkém průběhu porodu, protože rodící žena se v přítomnosti porodní asistentky dokáže daleko víc uvolnit. A právě uvolnění ženy je pro porod zásadní.

Zmínila jste i šestinedělí, ano, to je další důležité období, ve kterém žena, čerstvá matka potřebuje podporu, aby v nové situaci nezůstala sama a opuštěná. I tehdy má práce porodní asistentky v životě ženy své opodstatnění, protože ta se na ni může obrátit při jakýchkoliv potížích nebo nejistotě.

Hlavní téma letošního ročníku Světového týdne respektu k porodu se nese v duchu „40 týdnů aneb Každý porod má svůj čas“. Tedy otázka správného času porodu. Právě o tom byla i Vaše přednáška. Co to vlastně je „správný čas porodu“?

Po zkušenostech, které mám jako dula za sebou, bych řekla, že správný čas porodu ten, kdy jsou všichni hlavní aktéři na porod připraveni. Zejména tedy žena a dítě. Porod se může rozběhnout ve chvíli, kdy miminko a placenta vyšlou k tělu ženy signál. A nijak do této fáze samovolného rozběhnutí porodu a do jeho průběhu nezasahovat zvenčí je nejlepším předpokladem pro to, aby se celý porod vyvíjel dobře a normálně.

To zní moc hezky. A pak existuje něco jako přesné datum vypočtené z takzvaného magického kolečka, tedy datum, ve kterém by žena měla porodit. Co je to za číslo?

To je datum ukončeného 40. týdne těhotenství.

Přitom podle WHO je přirozené porodit v období mezi ukončeným 38. a ukončeným 42. týdnem. Tedy i po stanoveném termínu.

Ano, je to tak. Bohužel praxe je taková, že lidé, kterých se to dotýká, ať to jsou těhotné ženy v péči lékařů nebo lékaři sami, vnímají ukončený 40. týden jako příliš významný. Až zbytečně příliš. Myslím si, že klidu v závěru těhotenství a možnosti vytvořit spontánnímu začátku porodu dostatečný prostor, by mnohem víc prospělo, kdyby lékaři i ženy samotné brali čas 38. až 42. týdnů za naprosto normální a přirozené období, ve kterém může normální zdravé těhotenství končit normálním porodem. Prostě na vyvolávání porodu nepospíchat – tak, jak je u nás zvykem.

Přesto existují ženy, a je jich dost, které porodily přirozeně i po 42. týdnu.

Znám takové osobně, ze své praxe i z doslechu. A jak jsme viděly, bylo jich pár takových i na přednášce. I když je pravda, že je pro ženy náročné si to v systému zdravotní péče tak, jak je u nás nabízena a poskytována, ustát.

Díky čemu se může žena, ale i lékař „uvolnit“ do toho, že vypočtený termín dne porodu není přesný, a tak se mu nemusí přičítat taková významnost? Která může naopak ženu spíš vystresovat než uklidnit.

Protože do tohoto výpočtu vstupuje příliš mnoho proměnlivých a neznámých faktorů. A to už při samotném výpočtu: pokud se nesnaží otěhotnět vědomě, tak žena nemusí být schopna udat přesný termín poslední menstruace nebo okamžik, kdy došlo k oplodnění. Dalším výrazným faktorem je rozdílně dlouhý menstruační cyklus, různý den, kdy se žena nachází ve fázi ovulace nebo něco jako rodinná anamnéza: pokud se v její rodině nebo rodině partnera děti opakovaně rodí později, je pravděpodobné, že i její miminko se narodí později. Dalším faktorem je věk ženy: ženy, které rodí v pozdějším věku, mívají delší těhotenství než mladší ženy.

Můj dědeček byl porodník a po válce působil padesát let jako primář v havlíčkobrodské nemocnici. Za jeho praxe ještě celkem rozhodující roli hrál faktor „pohyby dítěte“, na které měla žena kolonku v těhotenské průkazce. Jenže co to je pohyby dítěte? A co taková prvorodička, jak to má poznat? Nikdy neměla tu zkušenost, čeká dítě poprvé, a nemá tedy žádné srovnání.

Existuje tedy celá řada faktorů už na samotném vstupu výpočtu, ať už to jsou nepřesnosti při udávání dat nebo příliš zevšeobecňující informace, které, paradoxně, hrají relativně velkou roli, ale nejsou na míru každé jednotlivé ženě. Proto o skutečném přenášení je tedy vhodnější mluvit až po ukončeném 42. týdnu. Po 40. týdnu jde jen o potermínové těhotenství. To není jen můj názor, ale taková jsou doporučeními WHO a také praxe z jiných zemí.

Citace:
„O skutečném přenášení je tedy vhodnější mluvit až po ukončeném 42. týdnu. To není jen můj názor, ale taková jsou doporučeními WHO a také praxe z jiných zemí.“

Zmínila jste řadu faktorů. Patří mezi ně i četnost těhotenství u ženy?

Někde jsem četla, že pokud žena zažila „potermínové těhotenství“ u svého prvního dítěte, je velká pravděpodobnost, že déle trvá i další těhotenství. Tedy že se situace opakuje.

Souhlasím, že zmíněné faktory stojí tak trochu na vodě. Žijeme ale v době ultrazvuků. Jeho výsledek je nejspíš už daleko přesnější.

Je pravda, že ultrazvuk provedený v 11. a 12. týdnů dokáže termín porodu daleko víc zpřesnit. Do té doby se má za to, že miminka se vyvíjejí podobným tempem, takže není ještě nutné brát v úvahu dědičné faktory, které vstupují do hry později. Tento ultrazvuk na konci prvního trimestru tedy buď vypočtený termín porodu zpřesní, nebo ho stanoví. To se děje v případě, kdy žena otěhotní například během kojení a žádnou menstruaci ani nezaznamená, a tedy ani nemůže uvést datum poslední menstruace na klasický výpočet termínu porodu. Současná praxe je nejčastěji taková, a přiklání se k ní i pan doktor Poláček z rakovnické porodnice, je tento ultrazvukový termín tím, ze kterého lékaři vycházejí.

Na ultrazvuky se ptám záměrně. Kdysi jsem dělala rozhovor se Sarah Buckleyovou, (prolink http://magazin.maitrea.cz/cesta-k-jemnemu-porodu-aneb-jak-vyladit-sve-instinkty/), autorkou knihy Jemný porod, jemné mateřství a čtyřnásobnou matkou, která své děti porodila doma. Zastává názor minimalizovat všechny technické zásahy do těhotenství, které jsou nadbytečné a žena je zdravá. Tedy i nadbytečné ultrazvuky. Dokážete si představit, že zdravá žena neabsolvuje ani tenhle ultrazvuk na konci prvního trimestru?

Umím si to představit docela dobře, právě díky zkušenosti mého dědečka. V jeho praxi se tyto přístroje ještě nepoužívaly, takže se všichni běžně orientovali pouze odhadem podle termínu poslední menstruace a oněch zmíněných prvních pohybů miminka. Pro mě je to důkazem, že tehdy se z vypočteného termínu porodu zase až tak moc nedělalo. Což s sebou zcela přirozeně neslo i daleko větší vůli v trvání těhotenství, protože případným „přenášením“ si v té době nikdo nemohl být jistý. Nepamatuji si, že by děda mluvil o vyvolávání porodu a podobně. A pokud, tak důvodem k tomu byla zdravotní indikace, nic jiného.

Proto si umím představit, že i v dnešní době se objeví ženy, které se vyhnou jakémukoliv ultrazvuku. Pravděpodobně to budou ženy, které budou během těhotenství spíše vyhledávat odbornou péči komunitní porodní asistentky než péči lékaře. Protože jestliže si ženy nepřejí odběry, vyšetření ultrazvukem, monitory a další technicky náročná vyšetření, tak všechno ostatní jim může za daleko většího klidu poskytnout poradna porodní asistentky. Se kterou budou pravděpodobně sledovat přirozené signály, že těhotenství se blíží k závěru.

Citace:
„Jesliže si ženy nepřejí odběry, vyšetření ultrazvukem, monitory a další technicky náročná vyšetření, tak všechno ostatní jim může za daleko většího klidu poskytnout poradna porodní asistentky.“

Co můžeme za považovat tyto přirozené signály?

V jednom okamžiku přestává růst údaj o velikosti bříška, které porodní asistentka pravidelně přeměřuje. Začíná se měnit tvar bříška a žena přestává přibývat na váze. Zažívá takzvané poslíčky.

Je samozřejmě dobré, když se odkrývá, o čem jsme dosud netušili, a máme díky tomu větší možnost volby. Současně si ale říkám, jestli někdy není příliš mnoho informací spíš na obtíž. V dřívějších dobách si porodní asistentky vystačily se základní znalostí anatomie těla, svou intuicí, poslechy a zkušenostmi a to stačilo.

Úplně s vámi souhlasím. Protože pokud jsem zdravá, což je porodní asistentka v průběhu těhotenství schopná odhalit, protože sleduje základní aspekty zdraví ženy během těhotenství, tak nepotřebuju vědět víc. Nepotřebuju vědět, jak moc jsem zdravá… Ve chvíli, kdy odhalí něco, co nepovažuje za „zdravé“, tak mi připadá rozumné se tím víc zabývat už v péči lékaře. Současně jsem ale žena své doby, a tak nad dostupnými výsledky lékařské vědy neohrnuji nos; naopak si jich velmi považuji, mám před nimi respekt a pociťuji vděčnost, ať už díky svému vlastnímu příběhu nebo díky příběhům žen, které roky doprovázím. Připadá mi ale dobré najít si vhodnou míru péče pro sebe – vědět jenom to, co potřebuji. Pro někoho to může být obklopení bílými plášti a přístroji, které dělají „pink“, jak ve svém porodnickém skeči ztvárnili toto téma Monty Pythoni, pro někoho to může být laskavá péče porodní asistentky, která mi neříká víc, než potřebuji vědět, aby mě neznepokojovala.

ptala se: Kateřina Komorádová

Co si přečtete ve druhém díle rozhovoru s dulou Ivanou Weissovou? Především to, že riziko existuje vždy, i u indukovaného porodu. Proč se k němu tedy lékaři tak často uchylují? A na co připravit, pokud žena indukovaný porod odmítne?

Ve třetím díle rozhovoru se věnujeme porodnímu plánu; jaké informace by měl obsahovat – a jak je to s vitamínem K pro novorozence?

Ivana Weissová

Dula, lektorka předporodních kurzů, certifikovaná laktační poradkyně Laktační ligy. Doprovází k porodu, poskytuje psychickou podporu, zájemkyním o dané téma půjčuje knihy.

www.dulaivana.cz

Tipy pro další četbu:

Česká asociace dul – http://www.duly.cz/

Moje dula – http://mojedula.cz/

Ina May Gaskinová. Zázrak porodu. Nakl. One Woman Press, 2010. Praha

Sarah Buckleyová. Jemný porod, jemné mateřství. Nakl. Maitrea, 2016. Praha