Správný čas porodu – 2. díl

Riziko existuje vždy, i u indukovaného porodu

Ve druhém díle rozhovoru s dulou Ivanou Weissovou jsme si povídaly o rizikách indukovaného porodu. Proč se k němu lékaři uchylují? Co to vlastně je „indukovaný čili vyvolávaný porod“? Je skutečně bezpečnější než vyčkávací přístup? A na co připravit, pokud žena indukovaný porod odmítne?

Otázka úplně laická, možná by patřila na samotný začátek našeho povídání: Je-li žena zdravá, proč se bránit vyvolání porodu?

Indukce, tedy vyvolání porodu je natolik významný zásah do průběhu porodu, že v okamžiku, kdy žena přijme toto řešení a plán na poskytování péče u porodu, tak je v podstatě odevzdaná intenzivní lékařské péči a intenzivnímu monitoringu a dohledu nad porodem. Je totiž velmi pravděpodobné, a praxe to potvrzuje, že bude zapotřebí další lékařské intervence do průběhu porodu. Protože indukce jako začátek porodu není optimálním začátkem přirozeného porodního procesu. Indukce je lékařsky programovaný začátek, po kterém už není možné se úplně spoléhat na normální tělesné funkce a normální proces, ale je potřeba to víc hlídat. A je to jenom ku prospěchu zdraví ženy i miminka, pak už naopak není bezpečné nechat celý proces běžet bez dohledu. Tohle by měly ženy vědět, než se pro indukci rozhodnou.

Jak je vlastně indukovaný porod charakterizován? Co to je?

V našich podmínkách je vžitá terminologie, že za indukci porodu se považuje lékařem naprogramovaný začátek porodu. Má svůj odborný postup; začíná se přípravou děložního hrdla působením hormonů prostaglandinů ve formě tablety, která se vkládá dovnitř do těla ženy. Tím se připravují cesty porodní. Některé ženy už na tuto formu aplikace léku reagují rozběhnutím porodního procesu, některé ženy na tuto fázi ale nereagují, a tak následují další kroky jako porušování plodových obalů a uvolňování plodové vody případně se nasazuje infuze s oxytocinem (hormon, jehož uvolnění mj. spouští porodní proces, pozn.red.) Míra indukce vyplývá z individuální reakce ženského těla.

To je samotná indukce porodu. A pak existuje celá řada běžně používaných zásahů, které se aplikují během samotného porodu, indukovaného ale i u toho, který mohl začít samovolně, ale nevyvíjí se dostatečným tempem. Sem patří protržení vaku blan, oxytocinová infuze, spasmolytika (léky uvolňující stažení svalů vnitřních orgánů, pozn.red.) i zásahy do druhé doby porodní, jako je tlačení na bříško nebo použití nástrojů, kleští nebo vakuové pumpy.

Jaká je podle vás motivace lékařů uchylovat se k vyvolání porodu, je-li žena zdravá?

Podle mě to je zvažování míry rizik, a to rizika, pokud by těhotenství trvalo dál, versus rizika pro maminku a miminko v případě vyvolání porodu ve stanoveném termínu. Vždycky to je zvažování míry rizika, ovšem praxe často vypadá tak, zjednodušeně řečeno, že se vytvoří nějaký návyk, jak se ženám možnosti a informace nabídnou, a lékaři se drží zajetých kolejí, které na daném pracovišti platí. Rizika jsou přítomná vždy, u obou přístupů; rozhodující je právě jejich míra. A riziko, kterého se všichni obávají nejvíc, tedy úmrtí miminka, je přítomné jak u indukovaného porodu, tak u vyčkávacího přístupu. U obou je ale velmi nízké, hluboko, hluboko pod jedno procento.

Pokud se podíváme zrovna na toto jedno kritérium podrobněji, vidíme, že indukovaný porod má zdánlivě desetkrát nižší riziko než vyčkávací přístup, nicméně se stále pohybujeme v tak nízkých číslech, že v obou případech je toto riziko ve skutečnosti velmi nepatrné. Proto se nedá brát jako dostatečně silné kritérium pro rozhodování, protože v tomto ohledu jsou rizika obou přístupů velmi podobná. Důležité podle mě je zvažovat, jak ta která varianta ovlivní samotný průběh porodu, což má zase vliv na samotné miminko.

To je velmi zajímavý a myslím si, že mediálně a informačně nedostatečně pokrytý aspekt tématu porodu: vztah mezi způsobem, jakým se porod rozeběhne – a mezi jeho celým průběhem. Tedy je-li porod vyvolán, jeho samotný průběh vyžaduje další zásahy. Rozběhne-li se samovolně, přirozeně, tak také může přirozeně a bez dalších zásahů skončit.

Jsem o tom přesvědčená. Pokud si žena přeje zažít normální přirozený porod, tak důležitým aspektem je, že porod normálně a přirozeně začne. Indukce na sebe totiž často navazuje potřebu dalších lékařských intervencí, a to z více důvodů.

Indukované porody se velmi rychle rozbíhají do velmi silné intenzity, na kterou ženy nejsou připravené a obecně ji hůře zvládají. U těchto porodů se tedy daleko častěji používají analgetika na tlumení bolesti, zejména epidural. To ale s sebou nese často utlumení kontrakcí, které je zase zapotřebí podpořit, a tak žena dostává oxytocinovou infuzi. Tedy další farmakologický prostředek do jejího krevního oběhu. Tohle nepřirozené posilování kontrakcí ale může vyvolat tíseň u miminka, což pak vede k tlaku na ukončení porodu, a tak se do něj vstupuje dalšími lékařskými technikami. Je známo, že celá jedna třetina vyvolávaných porodů končí císařským řezem.

Citace:
„Indukované porody se velmi rychle rozbíhají do velmi silné intenzity, na kterou ženy nejsou připravené a obecně ji hůře zvládají. U těchto porodů se tedy daleko častěji používají analgetika na tlumení bolesti…“

Analgetika proti bolesti, oxytocinová infuze, vyvolaný stres u dítěte, císařský řez… Mám pocit, že právě tyto důvody můžeme označit za takzvaná rizika indukovaného porodu.

Ano. A dokonce je zjištěné, že větší část dětí, které se rodí indukovaným porodem a které v průběhu porodu zažívají určitou tíseň a stres, má následně zhoršený průběh poporodní adaptace. Takže i když se na konci dostáváme ke statisticky velmi podobnému výsledku, tedy velmi nízkému riziku úmrtí dítěte, tak se zdá, že z porodů, které dostaly možnost proběhnout přirozeně, protože u nich byl aplikován vyčkávací přístup s pravidelnou kontrolou, vycházejí ženy celkově spokojenější a miminka zdravější.

Pokud žena překročí termín vypočítaného porodu a zahájí vyčkávací přístup, může existovat souvislost mezi touto nastalou situací – a mezi tím, že se žena necítí připravena? Že sama sebe blokuje strachem, ať strachem „pustit“ miminko nebo strachem, že to nezvládne? Nebo dokonce že se na svět nechce samotnému miminku? Tedy že i ono se necítí být připravené a ještě potřebuje nějakou chvíli?

Tyto faktory určitě hrajou svou roli, naprosto s vámi souhlasím. Proto si myslím, že je pro ženu důležité, aby si před porodem odemkla všechny svoje tajemné třinácté komnaty, aby se podívala na všechny kostlivce, které má ve skříni, a na všechny strachy, které by mohly ovlivnit příchod jejího miminka na svět. Dokonce si myslím, že by právě tohle mohlo být i pro lékaře dobře pochopitelné a uchopitelné téma. Protože je známo, že oxytocin, jehož vylučování je spojeno zejména v průběhu porodu, pro který je výsostně esenciální, se může vylučovat pouze tehdy, pokud se žena cítí uvolněná a v bezpečí. (více toto téma rozebral francouzský porodník Michel Odent, pozn.red.)

Co v tomto smyslu můžeme pro ženu udělat, to bychom měli udělat. Protože o to lépe se jí bude rodit. Vystresované mamince, která nad sebou cítí tlak a musí neustále čelit konfrontacím a zastrašování, že sebe i své dítě vystavuje riziku smrti, se bude porod samovolně rozbíhat s daleko menší pravděpodobností.

Už to tady padlo několikrát: zastrašování těhotných žen a vyhrožování.

V naší republice je bohužel ještě pořád silně zakořeněná takzvaná autorita bílých plášťů. Pokud žena odmítne nějaké vyšetření či navrhovaný zásah, až příliš často se setká s vyhrožováním. Což je to poslední, co těhotná žena ve svém stavu potřebuje. Lékaři, ale i my, ženy a vůbec všichni, ženy i muži zapomínáme, že odpovědnost za naše zdraví neleží v rukách lékaře, jak se obě strany zcela mylně domnívají, ale že ji má ve svých rukách každý z nás.

Co byste tedy radila ženám, jak reagovat, pokud se ocitnou v situaci zastrašování? A nemusí jít vždycky jenom o lékaře, kdo ženu právě tímhle způsobem „povzbuzuje“ …

Myslím si, že my, ženy si jsme vědomé toho, že svým rozhodnutím o porodu a o jeho průběhu také rozhodujeme i o svém miminku, což nás svazuje ve smyslu větší odpovědnosti. To proto může být pro ženu extrémně náročné čelit možným rizikům, která jí lékaři či jiní lidé připomínají.

Na tomhle místě bych ale chtěla ženy podpořit v tom, že probíhající těhotenství a nastávající porod jsou nejlepším důkazem zdraví jejich ženského těla! Které je k tomu, aby počalo, donosilo a potom v pořádku porodilo dítě, stvořeno. Tohle je ten zdroj, ke kterému se mohou obracet a čerpat z něj sílu ve chvíli, kdy ztrácejí pevnou půdu pod nohama. Právě miminko, které v jejich těle roste, může být skvělým důkazem toho, že jejich tělo je zdravé, připravené a kompetentní a někdy prostě potřebuje jenom víc času a podpory.

A jen pro zajímavost: český právní systém se na ženu a její dítě až do okamžiku porodu dívá jako na jednu bytost. Takže vyhrožovat ženě, že vystavuje riziku své dítě, je z právního hlediska vlastně non-sens. Protože z právního hlediska dítě až do okamžiku porodu neexistuje. To ale skutečně jen pro zajímavost. Jinak co se týká jakýchkoliv úkonů a manipulace s dítětem po porodu, žena má ze zákona právo být přítomna u všeho, co se děje s jejím dítětem.

Zajímá Vás, o čem jsme ještě mluvily s dulou Ivanou Weissovou? Třetí díl rozhovoru se věnuje porodnímu plánu. Jaké informace by měl obsahovat? Jak ho vypracovat a jak je to například s vitamínem K? Přečtěte si.

ptala se: Kateřina Komorádová

Ivana Weissová

Dula, lektorka předporodních kurzů, certifikovaná laktační poradkyně Laktační ligy. Doprovází k porodu, poskytuje psychickou podporu, zájemkyním o dané téma půjčuje knihy.

www.dulaivana.cz

Tipy pro další četbu:

Česká asociace dul – http://www.duly.cz/

Moje dula – http://mojedula.cz/

Ina May Gaskinová. Zázrak porodu. Nakl. One Woman Press, 2010. Praha

Sarah Buckleyová. Jemný porod, jemné mateřství. Nakl. Maitrea, 2016. Praha