„Vnitřní muž“, „vnitřní žena“ a narození dítěte., J. Bílý

V naší psýché můžeme mnohdy pozorovat jakési složky nebo také „hlasy“. Určitě jste se už setkali s „vnitřním kritikem“, hlasem, který nás a naše rozhodnutí zpochybňuje. „Malé dítě“ se zase bude hlásit, pokud prožijeme situaci, která se dotkne traumat a návyků, které jsme jako děcko prožívali. Samozřejmě, že tyto hlasy patří všechny do celku „Já“ a že rozdělování psýché na „osoby“ je pouhý koncept, který nám umožňuje lépe pochopit jisté reakce. Přesto se občas vyplatí, se na „vnitřní osoby“ podívat detailněji.

S konceptem „vnitřního muže“ a „vnitřní ženy“ pracuji už dlouho – nejen konstelačně. Každý z nás má cosi jako „mužskou část“, expanzivní a činorodý díl, který je zodpovědný spíše za logiku a racionalitu v našem konání, a „ženskou část“, která je více pocitová, podléhá častějším změnám nálady a je orientována spíš na příjem než agresi. Jak u muže, tak i u ženy se může stát, že jedna či druhá část stojí více v popředí. Někdy se síla těchto dvou „hlasů“ mění a jejich priorita se prohodí, většinou ale zůstávají delší dobu neměnné.

Už dlouho jsem pozoroval, že se někdy vyplatí, v případech partnerských konfliktů postavit do konstelace „vnitřního muže“ a „vnitřní ženu“ obou partnerů. Taková konstelace rychle odhalí, kdo s kým má vlastně problémy a jak to stojí se silou jednotlivých složek. Zvážíme-li, že tyto dvě složky lze vystopovat u každého, je partnerský vztah výsledkem čtyř dílčích vztahů. Dva z nich jsou mezi mužem a ženou (tedy cosi jako „heterosexuální“, založené na opačné polaritě) a po jednom mezi mužem a mužem případně mezi ženou a ženou, kde základ vztahu je na porozumění, na souznění.

Pokud se dva lidé do sebe zamilují, může se stát (a podle mých zkušeností se to děje relativně často) že dominantní dílčí vztah nebude ten mezi „vnitřním mužem“ partnera a „vnitřní ženou“ partnerky, ale některý jiný z oněch tří zbylých. Například se může jednat o partnerku, která je ve své ženskosti zraněná a podvědomě nedůvěřuje mužům. Vybere si tedy citlivého muže s velkým podílem „vnitřní ženy“ a její „vnitřní žena“ se „zamiluje“ do vnitřní ženy partnera. Ostatní tři vztahy budou „neprobuzené“.

Tento vztah může velice dobře fungovat – až do chvíle, kdy partnerka otěhotní. Tehdy totiž začne velice instinktivně hledat její ženská část „muže“ v jejím muži – tedy onu část, kterou až doposud ignorovala. To se děje z důvodů, které jsou ukryty v milionech let našeho vývoje. Žena, která chce porodit dítě je totiž po jistou dobu odkázána na silného a spolehlivého muže, který, abych to vyjádřil obrazem z doby ledové, hlídá před jeskyní a tahá domů mamuty, zatímco ona se stará o kojence. Tak to desítky tisíc let bylo, a současný vývoj společnosti, kde toto už není – alespoň pro naše přežití – nutné, na tom nic nemění.

Těhotenstvím se tedy zdánlivě z čistého nebe může ve vztahu mnoho změnit a my nepochopíme, proč se najednou mezi partnery objevují konflikty, než se s oběma „vnitřními“ složkami seznámíme.

Z mé praxe jsou některé, pro nezasvěcený pár dost neobvyklé otázky pro vyřešení takovýchto případů velice důležité. Například:

• Jak je na tom partner se vztahem ke svému vnitřnímu muži? (Tento vztah je často velice podobný jeho vztahu k otci.)

• Jak vypadá vztah vnitřní ženy partnerky k jejímu vlastnímu vnitřnímu muži? Tento vztah často zrcadlí zranění a nedůvěru ženy k jakýmkoliv „mužským“ osobám (ať už „z masa a kostí“ nebo vyskytujícím se pouze v psýché).

• Je vztah parterů založen spíš na přitahování skrze polaritu (což možná vede k častějším hádkám) nebo spíš na stejnosti? (V druhém případě existuje nebezpečí, že v případě těhotenství nebudou mít partneři s polaritou mnoho zkušeností).

• Jaký je vztah partnerky k jejímu otci a partnera k jeho matce? Toto často vypovídá o přebírání rolí, jako jimi jsou „princezna“ (starání se o otce a nahrazování matky) nebo „pomahač“ (být matce oporou, když otec selhává) či „hrdina“ (potřebuje stále někoho, koho by zachraňoval a někoho, s kým by bojoval).

Vidíme, že partnerství může příchodem dětí procházet hlubokou krizí. Ale není potřeba zoufat a házet flintu do žita – v pohledu na partnerské problémy je dnes mnoho lidí podstatně vědomější a zralejší, než tomu bylo u našich rodičů. Prostě jdeme ve vývoji dál a „oříšky“ na naší cestě (které by možná byly „balvany“ pro naše rodiče) můžeme a také bychom měli řešit.

——

Jan Bílý, ročník 1954, je předním českým odborníkem na stavění rodinných a systemických konstelací. Napsal tři knihy („Úžasná síla celku“, „Láska, vztahy, konstelace“ a „Růže pro Plúta“), nespočet článků a esejí a pořádá pravidelně semináře osobního rozvoje a přednášky (www.konstelace.info)

V rámci Světového týdne respektu k porodu můžete zavítat na přednášku autora článku, která se pod názvem „Máma-Táta-Dítě z pohledu ‚konsteláře‘“ bude konat v pražském Kině Perštýn 24. května 2012.